Pícniny

Pícniny představují velmi pestrou skupinu rostlinných druhů, které člověk využívá pro výživu chovaných zvířat. Společným znakem pícnin je, že se využívají k výživě zvířat jako celé rostliny (přímo nebo po konzervaci) a po sklizni zanechávají strniště. Na píci se využívá řada druhů z více botanických čeledí, ale za nejvýznamnější lze považovat dvě skupiny plodin: jeteloviny, které náleží do čeledi bobovitých (Fabaceae) a trávy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Rozlišovacím znakům rostlin a semen druhů z těchto dvou čeledí jsou věnována tato skripta.

1. Pícninářská hodnota porostů a bonitní třídy rostlin

Ze zemědělského hlediska představuje hodnocení porostů pícnin především odhad výnosu a kvality píce, tedy tzv. „pícninářské hodnoty porostu“. Pícninářská hodnota konkrétního porostu vychází logicky ze zastoupení jednotlivých druhů, resp. z jeho botanického složení.

Hodnota (bonita) jednotlivých druhů je zpravidla dána tabulkovými koeficienty podle různých autorů (např. Klapp, Ellenberg, Petersen). Zde je třeba rozlišovat, zda jde pouze o hodnocení kvality píce nebo o vyjádření celkové pícninářské hodnoty druhu, která kromě kvality píce proporcionálně zahrnuje i výnosovou schopnost druhu. Některé rostlinné druhy navíc nemají stejnou pícninářskou vhodnost pro oba hlavní způsoby pícninářského využití porostů (seč x pastva). Například nízké druhy s vysokou obrůstací schopností mají lepší pícninářskou hodnotu na pastvinách než na loukách – proto bývá pícninářská hodnota definována zpravidla zvlášť pro sečné a pastevní využití.

Jak již bylo zmíněno, tyto koeficienty jsou uváděny různými autory. V těchto skriptech je prezentováno hodnocení pícninářské hodnoty jetelovin a trav podle Regala (1963), kde jsou druhy zařazeny do následujících 6 bonitních tříd uváděných samostatně pro sečné a pastevní využití:

1. bonitní třída – výnosné druhy s výbornou kvalitou píce a ostatními pícninářskými vlastnostmi; při pastevním využití se do 1. třídy řadí i méně vzrůstné druhy

2. bonitní třída – výnosné druhy s nižší kvalitou píce, nebo druhy s výbornou kvalitou, ale s menší výnosností

3. bonitní třída – druhy, jež jsou méně výnosné i méně kvalitní, příp. jejichž výnosnost je výborná, ale kvalita značně horší či naopak (podle podmínek relativní, fakultativní plevele)

4. bonitní třída – podřadné, nevýnosné a nekvalitní druhy (absolutní, obligátní plevele)

5. bonitní třída – zcela bezcenné druhy, jejichž hmota je pro zvířata nepřijatelná, nebo sečí ani pastvou nezasažitelná (absolutní plevele)

6. bonitní třída – jedovaté druhy (absolutní plevele)

BT(L) – bonitní třída rostlin na loukách

BT(P) – bonitní třída rostlin na pastvinách

2. Rozdělení druhů podle jejich vztahu k ekologickým podmínkám

U přirozených trvalých travních porostů, které nejsou ovlivňovány např. obnovou či přísevy, je možné využít indikační hodnoty jednotlivých druhů ve vztahu k různým charakteristikám stanoviště. Tyto vlastnosti lze dělit na stálé (matečná hornina, reliéf terénu, půdní druh atd.) a na proměnlivé (pH, vodní režim stanoviště, obsah přístupných živin v půdě aj.). Zejména vodní a výživný režim se řadí k nejvýznamnějším vegetačním faktorům a mohou překrývat i vliv ostatních faktorů. Ve fytocenologických pracích se pro stanovení těchto dvou faktorů běžně využívá metoda německého botanika a ekologa Heinze Ellenberga, která člení stanoviště z pohledu vlhkosti na 12 stupňů a z hlediska obsahu dusíku na 9 stupňů. Pro pícninářské účely postačuje 5 stupňové členění stanovišť podle prof. Regala, uvedené v následujících podkapitolách.

2.1 Rozdělení druhů podle jejich náročnosti na vodní režim

H0 –  druhy indiferentní, velmi přizpůsobivé, bez významné vazby na vodní režim stanoviště

H1 –  druhy xerofilní s převážným výskytem na extrémně suchých stanovištích, nesnášející zamokření (xerofytní stanoviště)

H2 –  druhy mezoxerofilní rostoucí na sušších stanovištích (mezoxerofytní stanoviště)

H3 –  druhy mezofilní s výskytem na mírně vlhkých stanovištích, nesnášející dlouhodobější zamokření ani sucho (mezofytní stanoviště)

H4 –  druhy mezohygrofilní s výskytem na mírně zamokřených stanovištích, značně poškozovány suchem, dobře snášející zamokření (mezohygrofytní stanoviště)

H5 –  druhy hygrofilní rostoucí na mokrých stanovištích s nedostatkem vzduchu v půdě (hygrofytní stanoviště)

2.2 Rozdělení druhů podle jejich náročnosti na výživný režim

N0 –  druhy indiferentní, jejichž výskyt není ve zřetelnějším vztahu k obsahu přístupných živin v půdě

N1 –  druhy s převážným výskytem na stanovištích extrémně chudých na přístupné živiny (oligotrofní stanoviště)

N2 –  druhy rostoucí na stanovištích chudších na živiny, nedostatečně a nepravidelně hnojených (mezooligotrofní stanoviště)

N3 –  druhy s výskytem na stanovištích s půdami mírně až průměrně zásobenými přístupnými živinami (mezotrofní stanoviště)

N4 –  druhy s převážným výskytem na stanovištích velmi dobře zásobených živinami (mezoeutrofní stanoviště)

N5 –  druhy rostoucí na stanovištích s půdami nadměrně zásobenými přístupnými živinami, zejména N a K; živiny v disharmonickém poměru (eutrofní stanoviště)